Ozaistné pretěkárky

Ozaistné pretěkárky Mnoho diváků i soupeřů si klade otázku čím to, že Iva Víchová jede tak rychle. Její navigátorka Klára Šillerová na to má jednoduchou odpověď: „No – ona se nebojí, a já ji ženu.“ „Ozaistné pretěkárky“, jak loni tyto sympatické dívky označil na základě jejich startů s vozem skupiny A legendární soutěžák Igor Drotár, teď ve velmi otevřeném profilu vyprávějí nejen o svých výsledcích v rallye. A nejlepší jsou nakonec…

Rallyové začátky

Iva: „Jako dcera závodníka jsem už od malinka pobíhala po tátově boku při pořádání Rallye Teplice. V patnácti mě táta seznámil s Milanem Zemanem a Jardou Vytasilem, kteří tenkrát jezdili soutěže s favoritem. Kluci mě pak sem tam brali na rallye s sebou a soutěžácké prostředí mě natolik uchvátilo, že jsem chtěla začít sama závodit. Tento sen se mi ale splnil až v roce 2002 debutem na Historic rallye Třebíč, kde jsem se svým přítelem Frantou Šímou absolvovala soutěž pravidelnosti se Škodou 110 R. Střídali jsme se za volantem a na uzavřené trati zkoušeli, jestli nás rallye bude bavit. Bohužel jsme zjistili, že nás baví. A tak za všechno, co mě potom potkalo, vlastně můžou Zeman a Vytasil :-) .“

Klára: „K automobilovým soutěžím jsem se dostala čirou náhodou. V roce 2000 jsem jednou jela ze školy stopem. Zastavil mi Petr Pospíšil a pozval mě na soutěže. Já přijala a brzy jsem jela fotit svoji první rallye. Zpočátku jsem, ještě jako studentka bez vlastního vozu, cestovala na podniky po celé republice stopem. Spávala jsem ve stanu na mezi a chůzí s obrovskou krosnou budila rozruch dalších diváků i strejdů v dědinách. Ptávali se mě, co v tom batohu mám a nemohli pochopit, že holka z Nového Boru dorazila na rallye třeba až do Vsetína. Při zledovatělé Šumavě, tuším v roce 2002, jsem kvůli jednomu ostrému průjezdu a spatření pouhých jedenácti aut najela stovky kilometrů. Sice jsem nic neviděla, ale na druhou stranu – jak jinak by se člověk dostal v takovém mrazu na tolik hodin ven :-) .

Po třech letech fandovství jsem zatoužila okusit atmosféru soutěží přímo z auta. Přes chomutovského Pepu Šebka jsem se v roce 2003 dostala na soutěž ČMPR Rally Vlašim. Tam jsem se seznámila s Ivanem Pistulkou, který měl tehdy jet jako předjezdec a zrovna sháněl spolujezdce. Slovo dalo slovo a už jsem seděla na horkém sedadle. Pro možnost startu v poháru v té době stačilo zakoupit jednodenní licenci za dvě stovky… Kuriózně proběhl i nákup mé první helmy. Vybírám, v tom přišel do onoho obchodu chlapík a říká: Slečno, to máte na lyže, tu helmu ? Na to mu povídám: Myslíte si, že jsem blázen, abych se zabila někde na lyžích?! Já pojedu rallye!“

Názor na rallye

Iva: „Rallye je pro mně královnou motoristických disciplín. Díky otci mě ani nenapadlo zkusit jinou. Je to fascinující sport, v němž se dá jít pořád dál a výš. A taky – nikdy na něj člověk nemá dost peněz, protože vždycky existuje lepší auto nebo třeba vrchol v podobě soutěží mistrovství světa.“

Klára: „Jednoduše a stručně bych to vyjádřila dvěma slovy – rallye miluji! Díky tomuhle sportu mám neuvěřitelnou spoustu nádherných zážitků, hodně známých a pár opravdových kamarádů. Atmosféra při soutěžích je prostě nedostižná! Při jiných sportech, jimž jsem se předtím věnovala, a že jsem jich prošla docela dost, jsem nic podobného nezažila. Jediným mínusem je téměř všechna dovolená obětovaná soutěžím. Letos jsem jich jela dvanáct a zbyly mi tak jen dva prodloužené víkendy na další velký koníček – chození po horách. Ale stojí to za to!“

Čas a finance

Iva: „Obojí je velký problém. Momentálně pracuji jako obchodník a vedoucí pobočky společnosti prodávající náhradní díly na nákladní auta. Naštěstí už si zvykli, že chození do práce v pátek mi moc nejde :-), za což šéfům děkuji. Na závody v podstatě spotřebuji celou dovolenou, ale ani v dobách mého podnikání to nebylo o moc lepší. Buď jsem byla ve firmě nebo na závodech. Na nic jiného čas stejně nezbýval.“

Klára: „Pracuji v nadnárodní společnosti. Coby product manager mám na starosti nákup rozpouštědel. Když jsem do firmy nastupovala, upozorňovala jsem je na můj poněkud neobvyklý způsob vybírání dovolené – sice se nestane, že by o mě v létě tři týdny nevěděli, ale zato budu dost často mizet z práce před víkendy. Naštěstí nebyl problém se takto domluvit. Tímto chci poděkovat své šéfové Miladě, která vždycky přimhouří oko a pustí mě závodit, i když mi někdo zavolá třeba den před soutěží. Za to ji pak o pondělcích obšťastňuji líčením víkendových akcí.

Peníze na závodění jsem jako spolujezdec dosud moc neřešila. Ovšem teď, když už mám zase pilota napevno, a situace s financemi není veselá, se snažíme prostředky shánět s Ivou společně.“

Učitelé a rádci

Iva: "Jednoznačně nejvíce rallyových rad a informací mi poskytli Milan Zeman a Jarda Vytasil. Ten mi po telefonu dvě hodiny před prvním startem vysvětloval, jak se počítají časy na přejezdech a podobná spolujezdecká tajemství. Dalším mým rádcem v začátcích, hlavně okolo rozpisu, byl Martin Hruška. Postupem času přispěli i někteří moji spolujezdci. Od každého z nich jsem převzala do rozpisu alespoň jednu věc, která se mi líbila a kterou jiní, zkušenější jezdci, dělali lépe než já.“

Klára: „V úplných počátcích mi základy ukázal Ivan Pistulka, se kterým jsem začínala. Něco jsem pak odkoukala od Karla Vajíka. Když naviguji někoho, používajícího neobvyklá slovní spojení nebo označení, nechám si poradit, jak to píše jeho obvyklý spolujezdec. Ale jinak mám svojí hlavu. Velkou část psaní rozpisu jsem si tak upravila podle sebe. Má to jen jednu nevýhodu – prý se ode mě špatně opisuje…“

Naši jezdci a spolujezdci

Iva: „Po mém boku se v různých autech vystřídalo třináct spolujezdců. Určitě si všichni zaslouží zmínku a zároveň touto cestou mé velké poděkování. Někteří z nich seděli v závodním autě poprvé, takže jsem se snažila naučit je co nejvíce, a někteří učili mně. Jsou to Kateřina Kutílková (2002), Michal Petrášek (2002, 2003), Blanka Hlavatá (2002), Jana Nováková (2004), Kateřina Achsová (2004, 2006), František Šíma (2004), Pepa Král (od roku 2004 dodnes), Marcela Dolečková (2005), Láďa Kvapil (2005), Jana Balcarová (2006), Zoja Čudová (2007) a Klára Šillerová (od roku 2008 dodnes).

V roce 2004 jsem sháněla holku jako spolujezdkyni. Od Pepy Šebka jsem dostala telefonní číslo na Kláru, ještě týž den jsme se sešly. Jenomže Klára v té době jezdila s Ivanem s fabií a závody nám časově kolidovaly. No a po čtyřech letech jsme se přesto sešly v jednom autě.

Hodně soutěží jsem sama absolvovala na místě spolujezdce. Vždycky, když dojdou peníze, říkám si, že ani ta pravá sedačka není tak špatná a dá se na ní hodně zažít. Když nám jednou v Prachaticích odešel interkom, prohodili jsme si s Robertem Čonkou helmy (já jezdím v zavřené). Naši mechanici, kteří se byli podívat u jednoho horizontu, kde se létalo vzduchem, o tom nic nevěděli. Jejich první otázka v servisu zněla: Kdo to sakra řídil? Při závodě jsme tříčlenný tým – jezdec, spolujezdec a auto. Jakmile jeden z nás nefunguje, nemůžeme nikdy zajet dobrý výsledek. Na druhou stranu jsem schopná spolujezdci i leccos odpustit. V Púchově nám s Pepou Králem jednou na okruhové vložce nějak utekla kola a jeli jsme o jedno méně. Ve stopce nám říkali: Vy máte nějaký dobrý čas? Říkáme: Však mi také rychle jedeme. Ale Vy jste dali i Bérešovi! Pak nám přidělili čas Míry Tarabuse, měnícího na vložce kolo, plus pět minut, a bylo vymalováno.“

Klára: „První tři roky jsem navigovala Ivana Pistulku. Zpočátku v ČMPR s Fiatem Uno. V poháru byly jedinými podmínkami rám a čtyřbodové pásy, jinak mohlo jet prakticky cokoliv. V roce 2004 jsme přesedli do dieselové fabie, zpočátku klasického enka se sériovou skříní. Na rozdíl od una jsem se už nemusela tolik bát. Postupně jsme auto vylepšovali o správné tlumiče, brzdy a převodovku, až jsme v roce 2005 vyhráli ve sprintech rodící se třídu D9. Měli jsme více štěstí než rozumu, protože konkurentům padala technika ještě více, než nám. V závěrečném vsetínském podniku stačilo k potvrzení primátu pouze dojet do cíle, aby nás nepřeskočili Pavel Kestler a Milan Liška junior, a to se podařilo.

Sezónou 2006 jsem zahájila éru nájemného spolujezdce. Jezdíš po závodech a ptáš se lidí, jestli neví o někom, kdo by tě svezl. Občas někdo zavolá, občas někomu zavoláš ty :-) Prvním jezdcem po Ivanovi byl v Krumlově Milan Liška. To byl zážitek – taková rallye a hned s myšákem!

Když mě oslovila Iva, dala jsem si jednu soutěž na zkoušku, jaké to je navigovat holku. Nebavilo by mě jezdit s někým, kdo nedává do jízdy srdce a nebojuje. Ale to se naštěstí nepotvrdilo :-)“

Naši jezdci a spolujezdci

Iva: „První byla Škoda 110 R. Bylo to vlastně sériové auto s rámem a volný pohár v letech 2002-2003. V roce 2004 jsem jela první sprinty s půjčovací felicií 1.6. Na Kopnou jsme si pak půjčily enkového favorita, kterého jsme společně s Katkou Achsovou koupily a dokončily s ním sezónu 2004. Na Bělouše dodnes rády vzpomínáme. Bylo to auto po Patriku Hlachovi a Jirkovi Petráškovi, které už toho hodně zažilo. Bylo to určitě jediné auto ve startovním poli s aktivní karosérií, která se v zatáčkách plížila okolo rámu.

Přes zimu jsme v naší dílně postavili nového favorita. Původní se totiž rozpadnul. Bělouš s interním označením EVO II dostal krátkou převodovku a lepší motor. Bylo to moje první auto kompletně postavené doma. Na první soutěž jsme s Marcelou Dolečkovou vyrážely trochu se strachem, co mu kde upadne, protože jsme na něm spoustu věcí dělaly my dvě osobně. Favorit držel a po noční etapě jsme byly neuvěřitelně vysoko na to, že to byla první soutěž nového auta a první společná s Marcelou. A ještě k tomu se jela noční etapa v dešti. S favoritem jsme pak celkem bez problému odjely tři sezóny.

V roce 2006 jsem jela Rally Matador Tatry s Hondou Civic VTI. Na tomto autě mě uchvátilo servo. Jinak je to celkem rychlé, ale moc hodné enko.

Uplynulou sezónu jsme s Klárou startovaly s felicií ve třídě A5. Fifina, jak se jmenuje, byla oproti favoritu krokem vpřed. Je to „áčkové“ auto se skvělým podvozkem, velkými brzdami a hlavně má to servo. Patří klubu MAD MAX rallye a v předešlých letech s ním jezdil Radek Mareš. Závodila jsem jako jezdec či spolujezdec téměř se vším, co kdy v mladoboleslavské automobilce vyrobili – od typu 1000 MB, přes 110 L, 130 LR, favorita, felicii, felicii kit car až po fabii. Ve sbírce mi už chybí jen octavia.“

Konkurence ve třídě

Iva: „V letošním roce se ve třídě A5 sešla nevídaná konkurence. Bohužel hned od začátku nebyly naše šance s Fifinou proti kitům a fabiím se sekvencí moc růžové. Alespoň se však na každém podniku muselo jet naplno od začátku až do konce a bylo opravdu s kým závodit. Naštěstí se nejednou jelo na vodě, což mně, Kláře, a hlavně Fifině, moc svědčí. Na vodě se sice bojím, ale asi méně než ostatní. V Tišnově se honily mraky a my volaly. Ať to spadne, ať to spadne! Všichni okolo se dost divili („Vy jste se holky fakt zbláznily!…“) V A5 mezi námi panuje přátelská nálada, čehož si moc cením. Především proto, že v roce 2005 v PČR se ve třídě SA1 se mnou a Marcelou bavili jen ti, kteří nás poráželi, a protože jsme skončily na pátém místě, tak jich moc nebylo :-) . A to jsme jely s favoritem. Nebo právě proto? :-)

Za volantem závodního vozu jsem do konce roku 2008 absolvovala 34 soutěží. Ty na horkém sedadle spočítané nemám, ale je jich dost. Jako spolujezdec Pavla Urbana jsem v roce 2006 získala doposud nejcennější trofej – absolutní vítězství ve Vsetíně v PČR se Škodou Fabia RS.

Moc si vážím, když za mnou a Marcelou Dolečkovou ještě v poháru přišel Jirka Janecký, podal mi ruku a řekl: „Dobrý den, já jsem nějaký Janecký a chtěl jsem vidět, jak vypadají ty, co nám minule nandaly.“

Klára: „Letos byla třída A5 vážně nabitá, ale o tom by mohla vyprávět spíše Iva – má na to opravdu štěstí. My jsme s úzkou felicií nemohly pomýšlet na vyšší příčky obsazené kity a fabiemi. Celou sezónu jsme se přetahovaly ve druhé půli výsledkové listiny naší kategorie s kluky disponujícími podobnou technikou. Bylo to pěkné závodění. Jen mě mrzelo přidělovaní startovního pořadí. Přestože jsme ani jednou neskončily poslední, vždycky jsme startovaly úplně na ocase. Zřejmě proto, že pokud vám příjmení končí –ová, každému je hned jasné, že jste mizerný pilot a patří vám trojciferné startovní číslo…“

Šoumenky

Iva: „Důkazem dobrého průjezdu jsou pro mě utíkající diváci. To si vždy říkám, že to bylo na brzdách akorát.“

Klára: „Vzpomínám si, že loni se v Tišnově třikrát jela erzeta s přírodním retardérem okolo kapličky. Před tím byla asi levá dva, horizont a krátká rovinka, kterou jsme měly vtipně napsanou jako osmdesát.“

Iva: „Jenomže ono to bylo tak maximálně čtyřicet a na brzdy z maximálky. Takže pak to byl jeden bok, druhý bok, abychom se tam nějak vešly.“

Klára: „Jenže já jsem ještě předtím dopsala do předcházející levé „drž“. Dala se jet naplno.“ Iva: „Jo – a po tom horizontu jsme zase jely tu rovinku bokem. No – byl z toho zase nádherný průjezd!“ Klára: „Na třetí rundu jsem si to celé označila zeleně a tři sta metrů před tím řvala na Ivu, že musí brzdit už před tím horizontem. Takže tentokrát jsme tam přijely tak pomalu, že jsem stačila na diváky vypláznout jazyk. V servisu jsme to pak slízly, protože se to rozkřiklo a hodně lidí se tam jelo na ty bláznivé holky podívat.“

Holky se prostě nezapřou

Iva: „Nehty si lakuji zásadně v barvě auta. Když jsme jeli s červeným autem s bílými pruhy, měla jsem půl dne co dělat. Pilník je nezbytná výbava. Nejednou se mi stalo, že jsem večer před soutěží zjistila tak dlouhé nehty, až mi vadily v rukavicích.“

Klára: „Já si na soutěže ráda dávám tmavý lak. Lépe se pak ukazuje v rozpisu. Jednou mi mechanici našli po sezóně v autě pilník na nehty. Byli z toho úplně hotoví. Musím přiznat, že na technických přejímkách máme výhodu. V létě si vezmeme tílko, nasadíme úsměv, a přejímka je za tři čtyři minutky odbytá :-) .“

Hroznový cukřík

Klára: „Tak tato pochutina nesmí nikdy chybět v mé výbavě na závody, abych nepřišla hypoglykemie. Při startu v Krumlově s Milanem Liškou jsem si ho nestihla vzít s sebou do tašky a nastala prekérka. Museli jsme zastavit u čerpačky a já si ho šla vyptat. Říkali: My tady žádný cukr neprodáváme! Nakonec mi donesli krabičku cukru a lžičku ze svých zásob. Do toho přijel Marcel Tuček, hleděl na tu scénku a divil se, co tam s tím cukrem blbnu. No co jsem mu na to měla říct?“

Plány do budoucna

Iva: „Plány do budoucna jsou velké a cíle vysoké :-), ale protože to všechno musí někdo zaplatit, tak nebudeme divočit. Klidně se může stát, že se tento rok jen někde svezeme s naší elerkou v historicích. Jednu jistotu ale mám – co pojedu já, to pojedou všichni! Loni ve Vyškově jsem přemýšlela, kolik těch kitů vlastně ve škodovce vyrobili…“

Klára: „Sezónu 2009 jedeme s Ivou spolu :-), to je pro mě zatím jediná jistota. Ostatní je závislé na finančním zajištění našich startů. Výraznou komplikací je i povinnost pořídit systém HANS. Přitom pro ženský není zrovna dělaný. Chápete – mám to vepředu nasazený tak, že mi to vzadu odstává. Navíc nemůžu mít svůj oblíbený límec, který nosím, aby mi v zatáčkách nelítala hlava ze strany na stranu, takže mě díky téhle vymoženosti bude furt bolet za krkem :-( "

Poděkování

Iva: „Velký dík patří společnosti TROTINA Auto, která mě v sezóně 2008 podporovala a přijala naši dámskou posádku jako hosta do své sestavy s názvem TROTINA RALLYE TEAM. Děkuji klubu MAD MAX Rallye Ostřešany v čele s Lenkou Marešovou a to za podporu i přípravu závodního auta. Můj dík patří samozřejmě taky všem mechanikům, kteří v průběhu uplynulého roku bezchybně pracovali na autě v servisu při jednotlivých soutěžích.“

Autor: Vlastimil Resl a Michal Forst, eWRC.cz

Přidat komentář

Přidat váš komentář:
Jméno
Opište kod:

Komentáře k článku

VMgk1oX8Z0Q: Apptrciaeion for this information is over 9000-thank you!